Zabít nebo zaklít (si)?

Aneb jak jsem se naučila zvládat emoce…

Když jsem byla mladší, vždycky jsem byla strašně vzteklá, výbušná a taky velmi hlasitá…  Velmi rychle jsem se dokázala rozčílit a vztekala jsem se prakticky neustále. Je to zvláštní, protože to vůbec není kompatibilní s mým astrálním znamením, ale nikdo není dokonalý, že? A pak jsem si pořídila psa… Teda čivavu.

Výzva začala. Byla jsem nadšená, štěňátko bylo krásné, hravé a roztomilé a také, jak jsem rychle zjistila, velmi tvrdohlavé. Uvědomovala jsem si, že se víc než často stává, že každý chceme a potřebujeme něco jiného. Občas jsme tak stáli na ulici, já se rozčilovala a táhla na jednu stranu, pes na druhou a oba jsme odmítali ustoupit. V čivavo-lidské velikosti dost vtipná záležitost, ale nebudu mu přece ničit osobnost tím, že bych ho vzala a odnesla i přes jeho odpor. Navíc byl můj miláček samý vtípek a mně tekly nervy.

Měla jsem na výběr, buď se přestanu vztekat, nebo jeden z nás nepřežije…  Takže jakmile příště přišla nějaká scénka, zatavila jsem se, zavřela oči a začala si pomalu počítat do deseti. Než jsem dopočítala, většinou jsme se oba vyvztekali a domluva se stala možnou. No a já jsem se u toho naučila, že je fajn nechat emoce přejít tím největším varem a reagovat až potom. Jak jsem tak počítala, zjistila jsem, že postupem času chladnu, že není vždycky potřeba se rozčílit, že někdy stačí prostě počkat a situace se vyřeší v klidu Teď mám pohodového parťáka a navíc mi tenhle přístup pomohl i v práci.

Další etapou bylo zvládání problémových situací. Emoce už jsem celkem zkorigovat uměla, ale problém je věc jiná. Pomohlo mi uvědomit si, že: "Průser vypadá jinak." Srovnala jsem si priority, zjistila, co je pro mě důležité, na čem mi opravdu záleží a to, co se mě netýká, neřeším. Nelámu si hlavu nad problémy jiných ani nad věcmi, které nemůžu ovlivnit. Nakonec se ukázalo, že mých problémů je vlastně poměrně málo a s nadhledem a odstupem se řeší výrazně lépe.

Díky koučinku jsem si pak tyto procesy dokázala víc zkultivovat, přišla jsem na chuť jednoduchým dechovým cvičením (i když občas pořád ještě počítám) a vizualizaci, která umí udělat neuvěřitelné zázraky s naším vnímáním. Věděli jste třeba, že mozek vlastně nedokáže moc rozlišit, co je realita a co jen naše představa? Ale o tom zase třeba příště.